Marija Hrihorivna Nikiforova

Byla to zakladatelka anarchistických partyzánů a členka ukrajinských anarchistických skupin.

Narodila se v ukrajinském městě Alexandrovsk v roce 1885. Její otec byl hrdina Rusko-Turecké války. Marija odešla z domu ve svých 16, živila se hlídáním dětí, jako prodavačka a nakonec jako dělnice, kde myla láhve na vodku. Zde se také připojila ke skupině místních anarchokomunistů. Díky své mladosti rychle přijala silně militantní postoje.

Její spisy, dopisy a eseje se nedochovali, ale co se oni ví, tak že měla velmi charismatické projevy. Neustále nosila černé oblečení, které zdůvodňovala jako součást své filozofie. Silně propagovala nenávist k soukromému vlastnictví, což byla jedna z věcí, kvůli kterým se vykašlala na spolupráci s bolševiky.

Za svou teroristickou činnost (bombové útoky, bankovní loupeže apod.) měla dostat trest smrti, ten jí ale ,,zmírnili na doživotí´´. V roce 1910 měla být vypovězena na Sibiř, ale podařilo se ji uprchnout do Japonska. Odtud utekla do USA, Španělska a zakotvila v Paříži, kde si vzala polského anarchistu Bzhosteka Wiltolda.

Když vypukla Ruská revoluce opustila Francii a vrátila se do Petrohradu, kde organizovala demonstrace, také měla proslov na pro-anarchistické demonstraci v Kronštadtu. Poté odjela zpět do svého rodného města Alexandrovsk. Tam se snažila organizovat anarchistickou skupinu- zastrašovali městské úřady, zejména armádní důstojníky a hospodáře, kteří se bránili přerozdělování půdy.Chtěla zrušit všechny státní instituce. V jejím rodném městě vládla silně nacionalistická vláda, která chtěla udržet ,,pořádek´´ a bránila se ,,podvratným´´levičáckým, zejména anarchistickým, akcím. V srpnu 1917 vyloupila její jednotka vojenské skladiště v Orchivu, následně zaútočila na městský pluk, který odzbrojila a všechny jeho důstojníky popravila. Většina kořisti byla dána na podporu ukrajinské revoluce N. Machna.

Společně s Nestorem Machnem přebudovávali společnost v městě Alexandendrovsk. S podporou černé gardy(ozbrojení dělníci, prosazující anarchismus) se Machno stal zástupcem Nového revolučního výboru a Marija byla jmenována do funkce zástupce náměstka. Machno později odstoupil, kvuli tomu, že se mu skupina zdála málo radikální. Historici uvádějí že myšlenky Mariji Machna často ovlivňovaly.

Po těhle skušenostech ji bolševici finančně podpořili, aby svou změnu systému provedla i v jiných městech. Nakonec ji stejně bolševická vláda obvinila za drancování a neposlušnost. Při soudu ji byly zakázány veškeré politické aktivity. Marija odjela do Huliai Polák, což bylo autonomní anarchistické území, vytvořené N. Machnem.

V červnu 1919 byla bolševiky Machnova armáda zakázána. Marija zorganizovala partyzánskou skupinu, sešla se se svým manželem a pořádali teroristické ůtoky a sabotáže proti bolševikům. 16. Září 1919 ji i jejího manžela chytli a zastřelili

Gudrun Ensslin

,, Na násilí se dá odpovídat opět jen násilím,,


Žena činu, členka a intelektuální ,,vůdkyně´´ RAF (frakce rudé armády), jedna z nejhledanějších žen Německa.
Pocházela z 9. členné rodiny, otec byl pastor. Střední školu studovala v Americe, kde získala i stipenedium na vysokou, tam se věnovala angličtině, němčině a filozofii. Po návratu do Berlína, hledala práci jako učitelka. Žila s přítelem Bernwardem, se kterým měla i syna. Jejich vztah se ovšem rozpadal. Gudrun začala být aktivní zhruba od roku 1960 ve studentských protestech proti nukleárním zbraním a americkým základnám v Německu. Zlom v její radikálnosti nastal při protestech kvůli íránskému šáhu v roce 1967, policie při protestech zabila pacifistického aktivistu Benno Ohnesorga. Potomhle incidentu Gudrun vlítla do kanceláře SDS a řvala něco ve smyslu: ,, Tenhle fašistický stát znamená, že nás chtějí všechny zabít! Násilí je jediný způsob jak odpovědět na jejich násilí!´´
V tuhle chvíli se Gudrun setkává s Andreasem Baaderem a kromě vztahu se začíná tvořit i nová ,,teroristická´´ skupina. Společně s dalšími členy jako např. Thowardem Prollem či Horstem Sohnleinem udělali první čin v dubnu 1968. Jako odpověd na válku ve Vietnamu zapálili obchodní centrum ve Frankfurtu nad Mohanem, sama Gudrun na to řekla :,,Udělali jsme to na protest proti lhostejnosti, s níž lidé přistupovali k válce ve Vietnamu.´´. Všichni byli obvinění za žhářství, byl jim udělen jen symbolický trest- 3 roky ve vězení. Ale už 13. června 1969 jsou všichni propuštění, krom Baadera, který se do vězení vrací . V roce 1970 Gudrun, společně s dalšími, naplánovali únos Baadera z vězení. A to se jim povedlo.
Během dalších dvou let společeně s RAF vedli válku proti státu. Gudrun nebyla žádná teoretička ani autorka knih byla to žena s pušku v ruce, kuklou na hlavě a s antikapitalistickou ideou, které věřila. Podílela se na guerillovém výcviku u palestinských militantů. Po návratu z Jordánska společně s RAF vykrádají banky, tedy spíše zabavují peníze nepřátelům lidu :).
Bohužel 7. června 1972 v Hamburku její otevřený boj proti státu zkončil. Policii ji nahlásily prodavačky v jednom luxusním butiku, kam zamířila Gudrun, prozradil ji její vyčerpaný vzhled, jeji slova byly jen ,,Tak přece´´.
Po dlouhých tahanicích byla Gudrun obviněna z 5 vražd, 54 pokusů o vraždu, bombardování a loupeží na doživotí. Jak to sní bylo doopravdy se už nedozvíme, protože dne 18. října 1977 byla nalezena mrtvá ve své cele. Ve stejnou dobu se ,,oběsili´´ i ostatní zavření členové RAF.


Byla to žena, která věděla za čím jde, rozhodná, schopná za boj proti státu opustit malého syna a klidně obětovat svůj vlastní život. Místo vypisování dlouhých teoretických knih šla rovnou k věci. Co se ovšem týče ideologické stránky, nebyli moc korektní co se pohledu z anarchistické stránky. Jinak řečeno dalo by se říct, že většina RAF byli bolševici, které financovala tajná policie východního bloku. A perlička na závěr, Gudrun si taky vydělávala jako pornoherečka.