Voltairine de Cleyre

Feministka, anarchistka a teoretička Voltairine de Cleyre se narodila 17. listopadu 1866 v Michiganu do velmi chudé rodiny. Otec pracoval dlouho přes den za mizerný plat, matka doma šila a děti byli podvyživené a tělesné slabé. Údajně to byl ten důvod proč se v Voltairine de Cleyre rozvinul její radikalismus. Její rodina byla sama také aktivní v politicky radikální sféře. Její matka byla členka skupiny, která bojovala proti otroctví. Dědeček pomáhal uprchlím otrokům do Kanady. A její otec měl svobodný a socialistický pohled na svět.

Tohle přispělo k pohledu Voltairine de Cleyre na svět, soucítila se všemi chudými. Její rodiče se rozešli a Voltairine žila u otce. Ten se domníval, že když dá svou dceru do klášterní školy, tak ji uchrání před budoucí chudobou. Také doufal, že ji klášter naučí chování nezbytné pro život. V klášteře ji učili běžnému věčně se podřizujícímu životu, francouzštině, hře na klavír apod. Jenže Voltairine zlákal antiautoritářský směr. Tuhle část svého života popisuje v eseji ´´The making of anarchist´´ , píše o dopadu klášterní výchovy na její mysl.

Po odchodu z kláštera se začala živit jako soukromá učitelka hudby a francouzštiny. Veškerou svou energii začala vkládat do volnomyšlenkářských a anti-křestanských aktivit. Mluvila na přednáškách a přispívala do periodik. Její přednášky si vychvalovala i Emma Goldman. V roce 1886 začala přispívat do týdenních volnomyšlenkářských novin, The progressive age.

Později se začala zajímat o ekonomickou oblast a začala šířit myšlenky socialismu, antikapitalismu a třídního boje. Mezi anarchisty se často potýkala s nepochopením a těžko své socialistické názory obhajovala.

Její boj za socialistickou společnost zkončil po protestech za 8. hodinovou pracovní dobu v Chicagu. Po tomhle incidentu , kdy bylo popraveno 8 nevinných anarchistů, se přidala k anarchismu. Každoročně se připomínala smrt těchto obětí v různých městech po celém světě. Voltairine na nich každoročně dělala své přednášky, které byly nesmírně úspěšné.

Voltairine se zamilovala do muže, který ji odmítl. Díky němu se dostáva do depresí a začíná uvažovat o postavení žen ve společnosti a o ženách jako sexuálních objektech. Další vztah měla s o 27 let starším anarchistou D. Lumem. Spolu tvořili filozoficko anarchistický román, který nebyl bohužel nikdy vydán.

Její názor o násilí je mi velmi sympatický. Tvrdila, že chce nenásilnou společenskou změnu, ale také chápala ty, kteří používají násilí ke změně. Svou podstatou byla proti násilí, ale chápala násilí proti kapitalismu a ekonomické nerovnosti, protože to oni sami tlačili lidi k násilí.

Začala přednášet pro Friendship Liberal League, což byla organizace svobodného myšlení, byly to přednášky o sexu, zákazech, kriminalite, socialismu a anarchismu. V roce 1905 založila s přáteli Radikální knihovnu, která měla sloužit ke vzdělávání pracující třídy. Začala jezdit přednášet i po evropě o tématech jako- Historie anarchismu v Americe, Ekonomická fáze anarchismu, Ženská otázka, Anarchismus a otázka práce. V Evropě se seznámila s myslitely jako je P. Kropotkin, E. Malatesta, L. Michel .Začala překládat do angličtiny spoustu anarchistických knih a přeložila knihu Moderní učebnice, díky které se v USA začalo experimentovat s anarchistickými metodami učen.

Stala se z ní nejrespektovanější anarchistka v zemi, její díla se překládaly do několika jazyků. Začala přednášet na téma radikální feminismus, sexuální otroctví, svobodu v lásce. Celý její život byl vzpourou proti systému mužské dominance. Sama prohlašovala : ,, At se každá žena zeptá sama sebe, proč je otrokem člověka? Proč se její mozek nerovná mozku mužů? Proč je její tělo pod kontrolou manžela, který si sním může dělat co uzná za vhodné?´´. Začala spolupracovat s Emmou Goldmanovou a časem také přispívat do jejího časopisu Matka Země.

Když během roku 1911 začala bobtnat mexická revoluce, v čele s Ricardem Flores Magonem, Voltairine organizovala získávání finanční podpory a začala přednášet na toto téma. Distribuovala anarchistické noviny R.F. Magony. V posledním roce svého života napsala esej ´´přímá Akce´´, kde silně podporuje militantní pracovníky z celého světa.

Zemřela dne 20. Června 1912.

Marija Hrihorivna Nikiforova

Byla to zakladatelka anarchistických partyzánů a členka ukrajinských anarchistických skupin.

Narodila se v ukrajinském městě Alexandrovsk v roce 1885. Její otec byl hrdina Rusko-Turecké války. Marija odešla z domu ve svých 16, živila se hlídáním dětí, jako prodavačka a nakonec jako dělnice, kde myla láhve na vodku. Zde se také připojila ke skupině místních anarchokomunistů. Díky své mladosti rychle přijala silně militantní postoje.

Její spisy, dopisy a eseje se nedochovali, ale co se oni ví, tak že měla velmi charismatické projevy. Neustále nosila černé oblečení, které zdůvodňovala jako součást své filozofie. Silně propagovala nenávist k soukromému vlastnictví, což byla jedna z věcí, kvůli kterým se vykašlala na spolupráci s bolševiky.

Za svou teroristickou činnost (bombové útoky, bankovní loupeže apod.) měla dostat trest smrti, ten jí ale ,,zmírnili na doživotí´´. V roce 1910 měla být vypovězena na Sibiř, ale podařilo se ji uprchnout do Japonska. Odtud utekla do USA, Španělska a zakotvila v Paříži, kde si vzala polského anarchistu Bzhosteka Wiltolda.

Když vypukla Ruská revoluce opustila Francii a vrátila se do Petrohradu, kde organizovala demonstrace, také měla proslov na pro-anarchistické demonstraci v Kronštadtu. Poté odjela zpět do svého rodného města Alexandrovsk. Tam se snažila organizovat anarchistickou skupinu- zastrašovali městské úřady, zejména armádní důstojníky a hospodáře, kteří se bránili přerozdělování půdy.Chtěla zrušit všechny státní instituce. V jejím rodném městě vládla silně nacionalistická vláda, která chtěla udržet ,,pořádek´´ a bránila se ,,podvratným´´levičáckým, zejména anarchistickým, akcím. V srpnu 1917 vyloupila její jednotka vojenské skladiště v Orchivu, následně zaútočila na městský pluk, který odzbrojila a všechny jeho důstojníky popravila. Většina kořisti byla dána na podporu ukrajinské revoluce N. Machna.

Společně s Nestorem Machnem přebudovávali společnost v městě Alexandendrovsk. S podporou černé gardy(ozbrojení dělníci, prosazující anarchismus) se Machno stal zástupcem Nového revolučního výboru a Marija byla jmenována do funkce zástupce náměstka. Machno později odstoupil, kvuli tomu, že se mu skupina zdála málo radikální. Historici uvádějí že myšlenky Mariji Machna často ovlivňovaly.

Po těhle skušenostech ji bolševici finančně podpořili, aby svou změnu systému provedla i v jiných městech. Nakonec ji stejně bolševická vláda obvinila za drancování a neposlušnost. Při soudu ji byly zakázány veškeré politické aktivity. Marija odjela do Huliai Polák, což bylo autonomní anarchistické území, vytvořené N. Machnem.

V červnu 1919 byla bolševiky Machnova armáda zakázána. Marija zorganizovala partyzánskou skupinu, sešla se se svým manželem a pořádali teroristické ůtoky a sabotáže proti bolševikům. 16. Září 1919 ji i jejího manžela chytli a zastřelili

Gudrun Ensslin

,, Na násilí se dá odpovídat opět jen násilím,,


Žena činu, členka a intelektuální ,,vůdkyně´´ RAF (frakce rudé armády), jedna z nejhledanějších žen Německa.
Pocházela z 9. členné rodiny, otec byl pastor. Střední školu studovala v Americe, kde získala i stipenedium na vysokou, tam se věnovala angličtině, němčině a filozofii. Po návratu do Berlína, hledala práci jako učitelka. Žila s přítelem Bernwardem, se kterým měla i syna. Jejich vztah se ovšem rozpadal. Gudrun začala být aktivní zhruba od roku 1960 ve studentských protestech proti nukleárním zbraním a americkým základnám v Německu. Zlom v její radikálnosti nastal při protestech kvůli íránskému šáhu v roce 1967, policie při protestech zabila pacifistického aktivistu Benno Ohnesorga. Potomhle incidentu Gudrun vlítla do kanceláře SDS a řvala něco ve smyslu: ,, Tenhle fašistický stát znamená, že nás chtějí všechny zabít! Násilí je jediný způsob jak odpovědět na jejich násilí!´´
V tuhle chvíli se Gudrun setkává s Andreasem Baaderem a kromě vztahu se začíná tvořit i nová ,,teroristická´´ skupina. Společně s dalšími členy jako např. Thowardem Prollem či Horstem Sohnleinem udělali první čin v dubnu 1968. Jako odpověd na válku ve Vietnamu zapálili obchodní centrum ve Frankfurtu nad Mohanem, sama Gudrun na to řekla :,,Udělali jsme to na protest proti lhostejnosti, s níž lidé přistupovali k válce ve Vietnamu.´´. Všichni byli obvinění za žhářství, byl jim udělen jen symbolický trest- 3 roky ve vězení. Ale už 13. června 1969 jsou všichni propuštění, krom Baadera, který se do vězení vrací . V roce 1970 Gudrun, společně s dalšími, naplánovali únos Baadera z vězení. A to se jim povedlo.
Během dalších dvou let společeně s RAF vedli válku proti státu. Gudrun nebyla žádná teoretička ani autorka knih byla to žena s pušku v ruce, kuklou na hlavě a s antikapitalistickou ideou, které věřila. Podílela se na guerillovém výcviku u palestinských militantů. Po návratu z Jordánska společně s RAF vykrádají banky, tedy spíše zabavují peníze nepřátelům lidu :).
Bohužel 7. června 1972 v Hamburku její otevřený boj proti státu zkončil. Policii ji nahlásily prodavačky v jednom luxusním butiku, kam zamířila Gudrun, prozradil ji její vyčerpaný vzhled, jeji slova byly jen ,,Tak přece´´.
Po dlouhých tahanicích byla Gudrun obviněna z 5 vražd, 54 pokusů o vraždu, bombardování a loupeží na doživotí. Jak to sní bylo doopravdy se už nedozvíme, protože dne 18. října 1977 byla nalezena mrtvá ve své cele. Ve stejnou dobu se ,,oběsili´´ i ostatní zavření členové RAF.


Byla to žena, která věděla za čím jde, rozhodná, schopná za boj proti státu opustit malého syna a klidně obětovat svůj vlastní život. Místo vypisování dlouhých teoretických knih šla rovnou k věci. Co se ovšem týče ideologické stránky, nebyli moc korektní co se pohledu z anarchistické stránky. Jinak řečeno dalo by se říct, že většina RAF byli bolševici, které financovala tajná policie východního bloku. A perlička na závěr, Gudrun si taky vydělávala jako pornoherečka.

Mujeres Libres- ženy činu

Článek jsem zkopírovala ze svých stránek punksnotdrugs, ale je ted o něco rozšířenější.
Mujeres Libres( Svobodné ženy) byla ženská anarchistická organizace v dobách španělské sociální revoluce. Nebojovaly pouze za potlačení fašismu, ale i za osvobození žen. Chtěli se zbavit takzvaného trojitého zotročení- nevědomosti, zotročení jako žen a námezdní práce. Ženské spolky, ale vznikaly ještě před revolucí, kdy se ženy z továren scházely a učily se diskutovat a hovořit před ostatními, většinou to byly členky odborů. Tyhle ženy byly naučené jednat a už v prvních dnech revoluce založily nemocnici a školu pro zdravotní sestry. Mnoho evropských anarchistů považovalo nerovnost mezi muži a ženami jako druhořadý problém, měl se vyřešit až někdy za úsvitu revoluce. Mujeres libres znamenalo snahu o zapojení žen do anarchosyndikalistického hnutí, které dávno před španělskou občaskou válkou (bylo to na kongresu v roce 1872) přislíblo změnu vztahů k ženám, také chtěli, aby se ženy konečně podílely na tvoření společnosti. Gregorio Maraňon a Mariano Gallardo si uvědomovali, že mezi mužem a ženou existují značné sexuální rozdíly, ale uváděli, že sociální genderová nerovnost je výsledkem toho, že ženám jsou odepírány možnosti vývoje: „Údajná méněcennost... žen je čistě uměle vytvořená, je nevyhnutelným následkem civilizace, která tím, že muže a ženu vzdělává odděleně a rozdílně, činí z ženy otroka a z jejího compaňera krutého tyrana.“
Na počátku dvacátého století mezi španělskými anarchisty
rozvinuly dva pohledy na podstatu vztahů mezi mužem a ženou. Jeden, vycházející z Proudhonových prací, pohlížel na ženy de facto jako na ty, kteří zajišťují reprodukci a přispívají společnosti prostřednictvím své domácí role. Druhý myšlenkový
proud (podobný marxistickému pohledu), který nalezl teoretická východiska v Bakuninových
spisech a který byl přinejmenším ve svých produktivistických aspektech prosazován
Isaacem Puentem, tvrdil, že ženy jsou rovny mužům a klíčem k emancipaci žen je jejich plné
začlenění do řad námezdně pracujících za rovnocenných podmínek s muži. Podle tohoto pohledu
pokud ženy chtěly překonat svou podřízenost, musely se přidat k pracujícím a bojovat
v odborových svazech za zlepšení postavení všech pracujících.Oficiální pozice CNT se řídila
druhým pohledem na věc. Pravda byla taková, že ženy sice bojovali společně s muži, ale vřdy byly ty druhé, ať už doma či na ulici.
Samotné členky se v te době nepovažovaly za feministky, poněvač v té době nebyl pojem feminismus správně pochopen. Sami říly tohle:,,nejsme a nebyly jsme feministkami. Nebojovaly jsme proti mužům. Nechtěly jsme nahradit maskulinní hierarchii feministickou. Spolupráce je nutná pro práci, pro boj - kdybychom takto nepostupovaly, sociální revoluce by nikdy nebyla možná. Přesto vše potřebujeme vlastní organizaci , která by bojovala za nás. Jsme si vědomy precedentů, které nám zanechaly feministické organizace a politické strany... Nemůžeme následovat jejich cestu. Nemůžeme oddělovat „ženské“ problémy od problémů sociálních. Ale také nemůžeme popřít význam vlastní libertinské organizace, ve které ženy nebudou pouhým nástrojem a doplňkem“.
Tahle organizace čítala něco kolem 30 000 členů(často členkám bylo okolo 15-16 lety) a vydávala časopis, který by v dnešní době šel přirovnat třeba k Přímé cestě.Poté co začaly být ženy aktivní v politické činosti se dostaly také na barikády s členy CNT a FAI. Začali zakládat školy, dětská centra(hlavně kvuli dětem co měli matky v odborech), zakládaly pracovní sekce,ženskou fakultu Casa de la Dona(založena z důvodu obrovské nevzdělanosti, každodenně ji navštěvovalo 600-800 žen) a snažili se i ostatní ženy odpoutat od církve a ukázat jim anarchistický způsob života.
V roce 1937 tedy rok po založení, se musely ženy stáhnout z barikád, díky tomu, že se barikády začali bolševizovat.
Když fašisté porazili anarchisty, ani ženy z Mujeres Libres se nevyhnuly fašistickým represím. Byly vězněny, popravovány nebo se skrývaly. Mujertes Libres nám posobě zanechaly odpor k sexismu a rovnost obou pohlaví v rámci anarchismu, také ukázali to že ženy můžou být i samostatné v nejrůznějších politických činostech.
A to všechno dokázaly ještě před velkým feministickým hnutím v 60. letech.

„Pouze zřízení anarchistického komunismu poskytuje lidské řešení problému emancipace žen. Společně se zničením soukromého vlastnictví nám ustoupí z cesty i pokrytecká morálka a budeme svobodné... Budeme zažívat lásku s naprostou svobodou pro naše tužby ve vztahu ke všem nejrůznějším formám láskyplného a sexuálního života.“ (Lola Itrube, novinářka a aktivní sympatizantka Mujeres Libres)

Tohle je jen takový hodně stručný článek o Mujertes Libres, pro řádné ,,fanatiky´´ tady mám odkaz na 159 stránek věnovaných Mujeres libres, sexualitě a anarchismu za španělské občanské války, stahuj zde.
O španělské revoluci a právě skupine žen z Mujerte Libres je natočený film s názvem Libertarias, který ukazuje počátky téhle organizace až po její konec, kdy většina žen zkončí ve fašistických věznicích.

„Všichni ti soudruzi, jakkoli mohli být radikální v továrně, odborech a
dokonce autonomních skupinách (FAI), podle všeho odkládali zvyky stoupenců
osvobození žen u dveří svých domovů. Uvnitř se ke svým compaňeras chovali
jako obyčejní ´manželé.´“

Emma Goldman

„Svoboda k lidem nesestoupí, lidé se k ní musí sami povznést!“

Hrála klíčovou roli pro vývoj evropské a severoamerické anarchistické filozofie.

Narodila se v Ruském městečku Kovno (dnešní Litva) v roce 1869. V dětství si přečte knihu od Černyševského Co dělat? - hlavní hrdinka Vera, politicky angažovaná pracující dívka, se stane pro Emmu novým vzorem. V roce 1885(ve svých 16) emigrovala do New Yorku, kde začala jako dělnice v továrně, přidala se k místnímu hnutí bojující za zlepšení pracovních podmínek. Velkou stopou v jejím myšlení pro ni byla účast při událostech v Chicágu roku 1886 (1). Seznámila se se známým anarchistou Johann Most, který v ní objevil oddanost názorům a výmluvnost. Zorganizoval ji řečnické tour po Americe. Emma se zamilovala do ruského anarchisty Alexandra Berkmana(2), který se stal jejím celoživotním přítelem a soudruhem. Naplánovali spolu útok na Henry Caly Frick(3), Berkman Fricka postřelil, byl odsouzen na 22let vězení. Emma obviněna nebyla. Emma začala přispívat svými články do spousty periodik a také vydávala svůj časopis –Matka Země. Stále byla pro Ameriku nebezpečnou vražedkyní, policie se ji stále snažila uvěznit. Emma dost hlasitě bojovala za svobodu slova, za což byla i ve vězení(4). Byla spoluzakladatelka The Free Speech League. Velmi důležité pro ni bylo setkání s Benem Reitmanem (5), který se stal jejím milencem a organizátorem úspěšného přednáškového turné. Změnila své přednášky, které již nebyly jen o anarchistické teorii.Řešily se aktuální sociální a politické otázky - socialismus, plánované rodičovství, emancipaci žen, volnou lásku, svobodu slova. Jeden den o generální stávce, druhý den na téma homosexualita a ještě týž večer přednášela o významu moderního dramatu pro společnost. Jen v roce 1910 absolvovala 120 vystoupení, a to ve 37 městech 25 států, přičemž její názory slyšelo 25 000 lidí. Po její tour za svobodu slova byla deportována zpět do Ruska, kde byla hlavním kritikem bolševismu. Emma Goldmannová byla hlavně radikální feministka a průkopnice témat : volná láska, antikoncepce, emancipace žen, sexuální osvobození, rovnoprávné vztahy mezi mužem a ženou a právem na potrat. Při svém návratu do USA propašovala nějaké antikoncepční prostředky a její přednášky měli většinou jako téma sexuální osvětu. Za propagaci antikoncepce byla i se svým přítelem B. Reitmanem vězněna. Když začalo být Emmě jasné, že USA chce do války, začala do svého časopisu Matka Země psát své antimilitaristické postoje, časopis byl zakázán, ale i tak dále propagovala svou nechut k válce, podílela se na organizaci Liga proti odvodům. Emma byla opět odsouzena. Goldmanová s Berkmanem byli údajně nejnebezpečnější anarchisté v USA a tak byli deportováni do Sovětského svazu. Emma v Rusku bojovala s bolševickým systémem, byla jeho velkým odpůrcem. Svůj odpor k bolševismu popisuje v knize Mé vystřízlivění v Rusku. Do svých 67 let se potloukala v Londýně, USA a cestovala po Evropě. Ve svých 67 letech se rozhodla jet podpořit španělskou občanskou válku, propagovala ji ve Velké Británii. Byla nadšená z kolektivizace vesnic a měst. Po prohře anarchistů s fašisty odjela do Kanady. Zde pomáhá emigrantům a levicovým aktivistům.

14. května 1940 Emma Goldmanová umírá. Oficiálně byla pohřbena v chicágu

Článek převzaný z www.csaf.cz

(1)Kolem roku 1880 se v amerických továrnách pracovalo 14 hodin denně.Pracovali muži, ženy a i děti ve věku od 4 až do 6 let. Těžké tresty, krátké přestávky a často i zákaz vykonávat tělesné potřeby v pracovní době. Dělnické hnutí se začalo více radikalizovat.
1. Května 1886 dělníci uspořádali generální stávku, sta tisíce dělníkůa i spousta anarchistů. Jeden z anarchistů údajně hodil pumu do řad policie. K rozsáhlým střetům došlo až o dva dny později, tedy 3. května, kdy začla policie střílet do davu a zabila nekolik lidí. To vedlo k výbuchu zlosti dělnické třídy a 4. května večer uspořádali shromáždění. Probíhalo klidně, jindy militantní anarchisté nabádali ostatní ke klidu a jen se řečnilo. Na závěr několik set policistů je začalo napadat.Výsledek byl: 6 mrtvých fízlů a 6 dělníků a později 8 anarchistů, kteří byli bez prokázání viny popraveni.

(1 (2)Pocházel z Ruského Vilniusu a do USA emigroval v roce 1888. Kvůli deportaci musel zpět do Ruska, kde se setkal s bolševickým systémem. Kvůli své nemoci spáchal ve Francii sebevraždu. Během svého života napsal několik knih, např.- ABC anarchokomunismu nebo Bolševický mýtus

(1) (3)Vyvolal krvavý střet dělníků

(1) (4) Nabádala hladové dělníky k demonstracím

(1) (5)Pocházel z Minesoty, narodil se v chudé ruské židovské přistěhovalecké čtvrti. Anarchista a lékař chudých, prováděl potraty, které v té době byly nezákoné, propagoval antikoncepci a svobodnou lásku. Nakonec byl lékařem pohlavních chorob.

Knihy od E. Goldmanové:

- Svoboda je duší každého pokroku

- Anarchismus a jiné eseje

- Prožití mého života

- Manželství a láska

- Red Emma speaks

- Láska, anarchie a Emma Goldman- Biography

Kdybych si měla vybrat jen jednu osobu s kterou bych se mohla setkat i po její smrti, byla by to právě E. Goldman, pro mě nejcíce inspirující člověk. Až do konce života byla oddaná svým ideálům otom jak by měl svět vypadat. Nepřestala věřit a bojovat, ani po vězeních a deportacích.